Reformovaná Kongregace Nejsvětější Trojice

Když necháme promluvit Písma, zjistíme, že křesťanská láska, která se projevuje v každodenní pomoci bližním, a především bratřím, není jen něčím lidským – je darem, který je do nás vléván Božím Duchem. Bůh nám v Kristu dává sám sebe – a tak se i máme moudře dávat sami sebe druhým skrze službu.

Sv. Janovi bylo dáno nahlédnout něco z pravd uctívání Trojjediného Boha v nebesích – a právě tyto pravdy by měly pohánět náš křesťanský život. Jsme pokřtěni, abychom mohli vkročit na cestu vysvobození z hříchu a hledění na Boha, který je Pramenem veškeré krásy a veškerého dobra.

Pán Ježíš učil své učedníky, že vystupuje na nebesa, aby s Církví přebýval s o to větší plností. Jeho příchod v Duchu slavíme o Letnicích – a když se zaměříme na starozákonní obsah Letnic, zjistíme, že se v nich setkáváme, mimo jiné, s Noemem, Mojžíšem, Elijášem. A také pochopíme, proč byli učedníci považováni za opilé...

Kristův život proudí celým Jeho tělem, celou Církví. A zjevuje se především dvěma způsoby: Láskou a trpícím svědectvím. A právě trpící svědectví je další příležitostí projevovat si vzájemně lásku a sloužit si navzájem v našich potřebách.

Křesťané se mají udržovat neposkvrněnými od světa. To je však něco, co jim vyslouží odmítání, přehlížení a nepřátelství světa. Cestu nám ale prošlapal Pán Ježíš Kristus, který nás ujišťuje, i kdyby nás opustili všichni, Bůh nás nikdy neopustí. „Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět.“

Bůh je neměnným Bohem, který nás zachraňuje podle svého dobrého zalíbení – tak nás to učí sv. Pavel, sv. Jan i sv. Jakub. A právě proto nesmíme usnout na vavřínech, ale musíme přičinlivě naslouchat Božímu Slovu a žít podle něj v praxi. Boží svrchovanost a lidská snaha jsou dvě strany té samé mince.

V tomto životě jsme poutníky a cizinci, který přece už je náš v Pánu Ježíši Kristu. Jsme na cestě za cílem, kterým je příští život. Na této cestě ale nejsme sami; jsme skupinou poutníků, k níž přišel, přichází a přijde Pán Ježíš Kristus, aby nám dal radost...

Pán Ježíš je dobrým Pastýřem, který soucítí se svými ovcemi, jelikož sám je Beránkem, a vede je do slávy. A právě proto, že máme tohoto milujícího pastýře, můžeme utrpení brát jako milost, jako nezasloužený dar...

Bůh nám dal život, a ten život je v Jeho Synu, který sám je Život. Tuto pravdu nám dosvědčuje svým Duchem – skrze svátosti, skrze církev a i niterným svědectvím. Zároveň však ve své dobrotě a milosti pověřil své vyslance, vedoucí církve, aby tento Život nesli do světa... „Jako Mne poslal Otec, i Já posílám vás.“

Písma učí, že v Kristu jsme jako Církev, jako Kristovo tělo,zemřeli v Něm a vstali s Ním, a proto jsme s Ním usazeni vnebesích; podle toho nyní máme žít na zemi. Máme žít nebeský život, ztělesněný v novém Adamovi, novém Zahradníkovi...

Pán Ježíš Kristus přijel do Jeruzaléma na oslíku jako davidovský král vykreslený v Zachariáši 9 – a to znamená, že přijel jako Hospodin, který přináší spásu svým věrným, jako Jehú, který přijíždí vyhladit modlářství, jako dokonale poslušný a pokorný Syn, který na kříži oslavuje svého Otce.

Blíží se Velikonoce, vítězství Pána Ježíše Krista na kříži. Sám Pán nás učí, že až bude Syn vyvýšen, tehdy poznáme, že On je Ten, který říká „JSEM, KTERÝ JSEM“. Nicméně, Pánovo vyvýšení na kříž ani zdaleka nebylo Jeho jediným vyvýšením – Pán je naším nebeským Veleknězem a neustále se za nás přimlouvá...

Městem, v němž přebývá Boží lid, je Církev, nebeský Jeruzalém, v jehož srdci je jeho Král, Pán Ježíš Kristus. Právě tak to podle apoštola Pavla vyučoval už Mojžíš, právě tak tomu věřil Abraham.

Hloupé řeči, chamtivost, nečistota a smilstvo nemají mezi křesťany místo – a to nejen proto, že svolávají Boží hněv, ale proto, že jsou skutky temnoty. A celé dějiny jsou válkou mezi Světlem a temnotou...

Kananejská žena v Matouši 15 je ztělesněním všech, kteří uznají, že jsou špinaví, že nejsou hodni být u Pánova stolu – právě takové Pán přijímá, právě takovým žehná, právě takové krmí a uzdravuje.

Křesťanský život – nebo prostě jakýkoliv lidský život – je životem zkoušek, protivenství a pokušení. Když zkoušky přicházejí, máme se radovat, jelikož nás vedou k dospělosti. Sám Pán Ježíš Kristus byl připraven na svou službu zkouškami, v nichž se osvědčil – jako nový Adam a jako dokonalý Boží Lid.

Tváří v tvář popisu lásky v 1. listu Korintským 13 musíme my všichni uznat, že jsme žebráci; že nejsme takoví, jací máme být. Ale dobrou zprávou je, že Láska se stala tělem v Pánu Ježíši Kristu a uschopňuje nás milovat.

Služebníci evangelia nemají dosvědčovat a doporučovat sami sebe – dosvědčuje je Pán tím, že žehná jejich dílu Slova a že se na nich zjevuje Jeho život trpícího Služebníka. A neoddělitelnou součástí služby Slova je zasévání...

Křesťanský život je závod – závod, který si žádá sebekázeň, sebezapření a především vědomí cíle, k němuž směřujeme. Den za dnem máme zapomínat na vše, co je za námi, a namáhat se vpřed. Právě tak pomůžeme ke spáse i našim bratrům a sestrám.

Když se sv. Pavel stal křesťanem, když se stal Kristovým oslem, neopustil tím náboženství svých otců – došel jeho naplnění. Jak řekl sv. Augustin: „Nový zákon je skryt ve Starém, Starý je odhalen v Novém.“ A přece, v jiném smyslu se Pavel všeho vzdal, aby získal Krista, a my jsme povoláni následovat tento Jeho příklad.

Církev je jediným tělem, jedinou rodinou, v níž máme žít ve svazku vzájemné oddanosti pro dobro druhých; a ústředním místem jejího života je Pánova svatební hostina.

Když čteme záznam o dvanáctiletém Pánu Ježíši Kristu v Chrámu, nemáme v něm vidět „zajímavou epizodu z Pánova dětství“, ale zjevení Pána Ježíše Krista jako většího Samuele, jedinečného Božího Syna. A i v Jeho dvanácti letech se od Něj máme učit...

Pán Ježíš Kristus je zaslíbeným Abrahamovým Synem; je Chlebem daným světu; je Tím, který na sebe vzal vše, co bylo naše – hřích, kletbu a smrt – aby nám dal vše, co je Jeho – společenství s Bohem, spravedlnost a věčný život.

Matoušův rodokmen Pána Ježíše Krista nám Pána vykresluje jako Boha Izraele a jako dokonalého Izraelce. A tak vidíme, že Pán Ježíš Kristus přišel v plnosti času, aby vzal Boží lid k dospělosti; abychom v Něm a skrze Něj získali dědictví Božích dětí.

Křesťanský život je cestou za dokonalostí; je cestou proměny ke Kristovu obrazu – k obrazu bezhříšného Člověka, který byl učiněn dokonalým skrze to, co vytrpěl. A proto v našem životě budou mnohá soužení, mnohé strachy, mnohé bolesti. I proto nám Písmo přikazuje, ať se nestrachujeme, ale předkládáme je Bohu s díkůvzdáním...

Apoštol Pavel označuje biblické sdělení jako „Boží tajemství“. „Víra jednou provždy svěřená svatým“ je hluboká a žádá si čas, závazek, soustředění, oddanost. Žádá si jednomyslnost, jejíž ústřední snahou je líbit se Bohu – bez ohledu na to, co říkají lidé. Vzorem takové víry mají být služebníci Slova – a Pán Ježíš Kristus nám říká, že vzorovým příkladem v tomto ohledu byl Jan Křtitel. Co se tedy máme od Jana naučit?

Apoštol Pavel nás učí, že náležité čtení „starozákonních Písem“ – která byla napsána především pro křesťany – vede k naději, radosit, trpělivosti a usilování o jednotu církve. Kéž nám Bůh dá, abychom žili ve světle toho, že Pán Ježíš přišel, přichází a přijde, aby se v nás rozhojňovaly právě tyto ctnosti.

Každý den bychom měli prožít ve světle Pánových příchodů: ve světle Jeho příchodu v inkarnaci, ve světle Jeho historických soudů, ve světle posledního dne. A to znamená, mimo jiné, že máme odložit hřích a obléct zdrženlivost a sebeovládání.

Pán Ježíš Kristus je spravedlivým davidovským Králem, který přináší do světa právo a spravedlnost; který se stará o svůj lid a krmí Ho; který skrze své služebníky sytí svůj lid v pustině, aby nezemdleli na cestě, ale došli až do Zaslíbené Země.

Společenství křesťanů je nadpřirozeným dílem Kristovy lásky; a apoštol Pavel zdůrazňuje, že toto dílo se děje, mimo jiné, skrze dávání almužen. A jednou z nejdůležitějších almužen, kterou máme dávat, je odpuštění.

Kána, Kafarnaum, kříž a královský syn, který je na pokraji smrti. Jak spolu souvisí a co nás učí o církvi?

Apoštolské poselství je voláním ke Králově svatební hostině. Taková hostina je radostnou, slavnostní, velebnou událostí – a zároveň událostí politickou. Odmítnout Královo volání znamená odmítnout Mu loajalitu, odmítnou radostně přijmout Jeho Syna a sloužit Mu.

Ústřední pravdou v Kristu je odkládání starého lidství a oblékání nového, obnoveného, oslaveného lidství. To však není něco, co bychom mohli zvládnout sami – potřebujeme, aby nás druzí podepírali a přinášeli Bohu v modlitbách.

Bůh je štědrý ve své milosti. Apoštol Pavel za ni děkuje i v životech, kde by nás ji dost možná nenapadlo hledat. Milost však není protikladem ke striktnosti, ale naopak nás k ní vychovává; tam, kde je mnoho milosti, bude mnoho úsilí o svatost. Úsilí, které se bude projevovat láskou k Bohu a k bližnímu, a proto především láskou k Pánu Ježíši Kristu, který je naším Bohem i naším bližním.

Jakožto křesťané jsme povoláni žít životy hodné našeho vskutku slavného povolání – životy žárlivého usilování o pravdu a o jednotu církve, životy, v jejichž centru stojí Pánův stůl. Stůl, k němuž jsou zváni ti, kteří toho ani v nejmenším nejsou hodni…

Vzkříšení syna vdovy z Naim je skutečně bohatým obrazem. V širším kontextu Lukášova evangelia pro nás zdůrazňuje Boží lásku ke smluvním dětem, předkládá nám obraz Pánova exodu a vzkříšení a říká nám, mimo jiné, i o exkomunikaci. ...pokud máme uši k slyšení.

Pravý Boží lid se pozná podle víry v Krista, poslušnosti vůči Kristu a tak, že se na něm zjevuje Kristův život, podle ničeho jiného. A tomuto lidu Bůh zaslibuje své otcovské zaopatření, svou péči a svou lásku. Lékem pro ty, kdo příliš opírají o majetek, je důvěra v tuto Boží zaopatřující lásku.

Pán Ježíš Kristus je knězem, který nás v naší špíně a smrti obživuje a očišťuje, abychom se mohli připojit k Božímu lidu, náležitě uctívat Boha, vzdávat díky a nést ovoce Ducha – ovoce Kristova vlastního života v nás. Křesťanská svoboda není svobodou k tělesnosti a k tomu „si povolit“ – je svobodou k tomu milovat naše bližní.

Bůh Abrahamovi zaslíbil, že skrze něj a jeho Potomka bude požehnáno všem rodinám světa. Apoštol Pavel nám říká, že toto požehnání přichází skrze smlouvu a skrze víru, která působí skrze lásku. Jak ale vlastně taková víra a láska vypadá? A co s tím má co dělat Samařan?

Nevíra vidí Písma jen jako historické záznamy; spásná víra však rozpoznává a hlouběji poznává jako smysl veškerých Písem Krista. Abychom však mohli Písma náležitě číst a abychom mohli Boží Slovo náležitě slyšet, potřebujeme uzdravení, které přináší voda a Duch...

Spásná milost, milost, která zachraňuje, je podle apoštola Pavla milostí, která dělá mnohem víc, než že by jen přikrývala naše hříchy – je to milost, která nás vychovává ke zbožnosti a spravedlnosti, k věrnému životu v církvi, k tomu, abychom vynikali v dobrých skutcích a podíleli se na Božím díle ve světě.

Mnozí křesťané mají dnes velmi zkreslené představy o živém působení Ducha v Církvi – tak jako měli mylné představy křesťané v Korintu v prvním století. Jaké lekce se od nich máme naučit, abychom se neupínali k falešným Kristům a falešným duchům, abychom rozpoznali Pána tam, kde se setkává se svou církví?

Skrze Pána Ježíše Krista jsme přijati za Boží děti, za Boží dědice; a jak je zjevné z příkladu Božího Syna, dědictví vždycky přichází skrze poslušnost a utrpení, a tak máme být připraveni na obojí.

Boží dar milosti v Kristu mění směr našeho života – už nesměřujeme k hanbě a smrti, ale ke spravedlnosti, čistotě a životu. Bůh nás ve křtu připojuje ke svému Synu a zároveň nás skrze své služebníky krmí chlebem z nebes, abychom nezemdleli na cestě.

Ve křtu jsme připojeni k Pánu Ježíši Kristu, a tak jsme vysvobozeni z otroctví hříchu, abychom sloužili Bohu ve spravedlnosti. A je to spravedlnost, která převyšuje spravedlnost zákoníků a farizeů, jelikož neubírá z Božího Slova.

Církev je rodina; rodina, která si má v pokoře projevovat si milosrdenství a navzájem se podepírat ve životě naděje, kterou je Pán Ježíš Kristus sám. Ale nejen to, tato rodina je volána společně rybařit, být si eucharistickými společníky, kteří společně vyrážejí na hlubinu...

Křesťané jsou voláni napodobovat milosrdenství svého nebeského Otce, který je Bohem veškeré milosti, a tak se podílet na Božím díle ve světě, kterým není nic menšího než vyvedení celého stvoření v novém Exodu z pomíjivosti do nepomíjivosti. Veškerá naše soužení a veškerá naše protivenství jsou porodními bolestmi nového světa, kde už nebudou slzy a utrpení.

Dějiny jsou střetem dvou lidů – sémě ženy a sémě hada, lidu Ábelova a lidu Kainova, lidu Božího a lidu Satanova. Boží lid žije z Božího života, z Boží lásky, kterou do něj Bůh vylévá skrze svého Ducha; a je lidem, v jehož centru stojí Pánův stůl, stůl, ke kterému jsou zváni všichni, kdo uznávají svou nedostatečnost a to, že potřebují uzdravení.

Bůh se nám skrze apoštola Petra zjevuje jako Bůh veškeré milosti. A tato milost je pro nás ilustrována třemi podobenstvími, které jsou jediným podobenstvím – podobenstvím o ztracené ovci, ztracené drachmě a marnotratném synu. Když se nad tímto podobenstvím zamyslíme, vykresluje nám ohromující Boží lásku, která se zjevila v Pánu Ježíši Kristu. Pán Ježíš Kristus nás vyzývá, ať se staneme Jeho učedníky a opustíme všechno – neboť On všechno opustil.

Bůh je Láska – a zjevuje se nám v Synu, o němž je řečeno, že je Pravda. A i proto není křesťanský život možné oddělit od dogmat a od praktické lásky k bližnímu. Bůh do nás v životě Církve vlévá svou lásku, abychom mohli žít pro dobro svých bratrů a sester a k Boží slávě...