„Když Ježíš začínal své působení, bylo mu asi třicet let. Byl to (jak se myslelo) syn Josefa, syna Elího.“ Lukášovo evangelium 3:23

V biblických textech bývají obsáhlé seznamy příbuzných. Co má člověku dvacátého prvního století říci Ježíšův rodokmen, který je v evangeliích hned dvakrát a pokaždé jinak? A jakou má vazbu na rodokmeny starého Izraele? Rodokmeny mají prorockou hodnotu. Kdo zná ty židovské, na které křesťanský čtenář nemá nervy, protože jsou dlouhé a zdánlivě nejasné, ten ví, že mají ve své skladbě vždycky nějaký význam. A pokud jsou ve Staré smlouvě zmíněny vícekrát, pak vypovídají vždy o něčem novém, novým způsobem. My, moderní lidé všude hledáme statistickou a nebo historickou hodnotu. V těch Ježíšových rodokmenech není moc historie, ale spíše zpráva či zvěst.

Rodokmen podle Matoušova evangelia začíná od Abrahama. Tady se Ježíš představuje jako dobrý příbuzný v izraelské rodině, jako by před Abrahamem nic ani nebylo. V seřazených čtrnáctkách Ježíšových předků jsou tak vypsány tři velké kapitoly izraelských dějin. První kmenová: dvakrát sedm rodin do Davida. Pak stejně i ta královská až po zajetí v Babylóně a nakonec ta v posvátných textech částečně zamlčená po návratu ze zajetí. Třikrát plných sedm generací Boží milosti. A tak se doputuje až k Josefovi, jemuž je manželkou Marie.

A to není jediná žena zmíněná v rodokmenu: najdeš tam syna paní Támar, která se neváhala převléct za nevěstku, aby získala potomka ze svého tchána. Nechtěla být jen ctěnou vdovou, chtěla přidat své rodině velkého muže. Matku toho dalšího ctěného potomka, Rachab, musíš zařadit mezi skutečné nevěstky, protože si tak vydělávala mimo službu v jakémsi měsíčním kultu. Ta následující, jménem Rút, patří mezi zapovězené pohanky, přesto porodila dalšího muže do rodiny. A naposled je tu zmíněna žena, jíž známe pod jménem Batšeba, žena Urijášova, se kterou cizoložil král David. Ona je maminkou Šalamounovou. Proč tolik rodinné špíny, jíž se evangelista Lukáš v tom druhém soupisu taktně vyhne? Protože je tu díky Matoušovi těch třikrát sedm generací Boží milosti. A Matouš se za Ježíšovy předky nestydí a rozumný člověk to dělá stejně, jako on. A všichni jsou tu právě takhle, protože se až dodnes v židovském světě myslí na tajemství života jako na tu největší milost.

Ten Lukášův rodokmen zase počítá Ježíšův původ opačně. Sestupně od Josefa až po Adama. Máš vědět, že tvůj záchrance je skutečný člověk, který se nestydí za ty dva prarodiče, kteří si do exilu z ráje odnesli jen holou kůži a svou vinu.

Naše rodokmeny dohledávají identitu z touhy najít vlastní původ. Hledáme své příbuzné podle DNA. To by podle Matouše a Lukáše opravdu nešlo. Spíše se dá mluvit o těch, kteří v těch Ježíšových rodokmenech nejsou, nebo proč je tam ten, který tam být nemusí anebo do těch rodokmenů dokonce nepatří.

Ježíšovy rodokmeny objasňovaly smysl Ježíšova života. A možná i v těch našich životech záleží více na tom, co jsme světu přinesli jako potomci svých rodičů a své kultury, než s jakým DNA si vykračujeme po světě. Quo vadis, člověče?

Cesta světla